Nemonotónní usuzování, defaulty

Nemonotónní usuzování

Hlavní vlastností nemonotónního usuzování je, že předcházející znalosti se mohou revidovat na základě nových poznatků. Je založeno na skutečnosti, že předcházející znalosti mohou přestat platit, dozvíme-li se další informace.

Dedukce v pravém slova smyslu vyžaduje úplnou informaci o zkoumaném problému. Potřebujeme však zpracovávat i neúplné informace a tak musíme být připraveni na to, že naše závěry budou tentativní. V těchto situacích logika nabízí nemonotónní usuzování jako takový druh argumentu (inference), který může být zpochybněn ve světle nově přicházející informace. Vypomáháme si defaultovými pravidly tvaru

;

která může být interpretována takto: jestliže platí a může být konzistentně předpokládáno, pak odvoď .

Formule se nazývá předpoklad (precondition), je ospravedlnění (justification) a formule se nazývá závěr (consequent) defaultu. Hlavním cílem defaultových logik je vhodným způsobem definovat pojem rozšíření (extenze) teorie s defaulty, což má být analogie pojmu logického uzávěru.

Vývoj nemonotónních inferenčních mechanismů není zdaleka uzavřen a stal se součástí znalostního inženýrství.

Defaulty

Pokud nejsou k dispozici speciální znalosti, uvažuje se na základě obecných
znalostí. Usuzování za použití defaultů (default reasoning) bývá doplněním usuzování a
základě pravidel. Není-li při dané konzultaci aplikovatelní žádné pravidlo, doporučení se
odvodí z defaultů (např. můžeme v naší zeměpisné šířce předpokládat, že chřipka je
častější choroba než malárie, aniž bychom se ptali pacienta na příznaky). 

Podrobněji v [4]