Hlavním účelem je ověřit proveditelnost a stabilitu navrhovaného architektonického vzoru a tím odstranit možná rizika.

Po výběru navrhované architektury pro systém je nutné ověřit, zda je vůbec reálná a také stabilní. K tomu slouží implementace její malé části, která nemá zdaleka úroveň detailu a možností finálního systému, ale pokrývá všechny oblasti činnosti systému (nebo se jich aspoň dotýká). Tato tzv. spustitelná architektura většinou neobsahuje mnoho aplikační logiky, nýbrž základ uživatelských rozhraní s nefunkčními (nebo minimálně funkčními) ovládacími prvky, propojení subsystémů přes rozhraní za účelem ověření průchodnosti a konzistence dat mezi nimi, procedury či metody, které místo výpočů provádějí prosté úkoly (např. vracejí kontrolní řetězec nebo jinou vždy stejnou hodnotu) a počítají s naprosto správným postupem uživatele a funkcí okolních systémů, tudíž nemá např. kontrolu formátu vstupních dat, reakce na provedení akcí, k nimž nejsou aktéři oprávněni, atd. Úspěšná implementace spustitelné architektury vede k eliminaci nebo minimalizaci většiny architektonických rizik.