Struktura sítě
Standard IEEE1394 specifikuje podrobně rozhraní, umožnující propojovat jednotlivá zařízení ve stromové struktuře. Jeden strom může obsahovat maximálne 63 uzlů (šestnáctibitové adresování); adresy jsou přitom přidělovány dynamicky při startu sběrnice a/nebo při připojení nového uzlu; díky tomu sběrnice nevyžaduje žádné nastavování identifikačních č ísel (jako tomu je např. u sběrnice SCSI) a podporuje přidávání a odebírání uzlu za běhu. Navíc jsou na síť kladena některá omezení - maximální vzdálenost mezi dvěma uzly např. nesmí přesáhnout 16 kroků (tj. nesmí mezi nimi být více než patnáct 'meziuzlů'); fyzická vzdálenost pak odpovídá použitému kabelu, u standardního kabelu se jedná přibližně o 5 až 20 metrů (standardní kabely mohou být různě tlusté a odolné proti ztrátám a rušení), existují však - samozřejme dražší - řešení, nabízející ř ádově větší rozsah. V jedné samostatné podsíti - kterou od ostatních odděluje bridge - může být nejvýše 63 uzlů.
Síť může přenášet asynchronní pakety (odpovídající paketům na bežných sítích typu Ethernet), nebo isochronní data, tj. datový stream se zaručenou přenosovou rychlostí, generovaný jedním zařízením a čtený synchronně libovolným množstvím dalších zařízení (tj. odesílá-li např. videokamera z minulého obrázku nasnímaná data jako isochronní stream, mužeme je zároveň nahrávat na přehrávači, zobrazovat na monitoru i ukládat na pevný disk v počítači). Díky konstantní přenosové rychlosti přitom ani na straně odesílajícího, ani na straně příjemců nepotřebujeme prakticky žádné buffery; Isochronní přenos je tedy nejen efektivní, ale také - z hlediska koncových zařízení - velmi levný (díky tomu, že rozhraní je sériové, zůstává levný i kabel). Aplikace samozřejmě mohou využívat asynchronní i isochronní komunikace podle potřeby; předpokládá se ale, že asynchronní komunikace bude sloužit převážne pro předávání příkazu mezi zařízeními, zatímco isochronní obvykle zabezpečí přenos vlastních dat.
Možnost isochronní komunikace a schopnost kombinovat isochronní přenos na jediném fyzickém nosiči s asynchronním přenosem paketu patří spolu s bezproblémovou rekonfigurací za běhu k nejdůležitejším vlastnostem sítě IEEE1394. Žádný z alternativních systému zatím nenabízí srovnatelné služby - sítě typu Ethernet sice umožňují rekonfiguraci za běhu, ale podporují pouze asynchronní komunikaci, a nejsou proto schopné zajistit spolehlivý a bezvýpadkový přenos dat jako video nebo zvuk. Sběrnice typu SCSI naproti tomu neumožňují rekonfiguraci za běhu a bývají značně omezeny co do počtu připojených zařízení. Srovnatelné služby nenabízí ani nově navrhovaná sběrnice USB.
Z hlediska nadřízeného softwarového vybavení se síť tváří jako řada modulů se sdílenou pamětí. Spolupráce s ostatními zařízeními na síti tedy probíhá na základě adres (můžeme přímo 'číst' nebo 'měnit' registry konkrétních zařízení); každá adresa je čtyřiašedesátibitová, a dělí se na desetibitovou adresu podsítě, šestibitovou adresu uzlu (proto může být v jedné podsíti nejvýše 63 zařízení) a 48 bitů adresy 'paměti'. Máme tak k dispozici maximálně 1023 sítí, každou s až 63 uzly, a každý z nich může nabídnout 256TB paměti.
Isochronní komunikace naproti tomu využívají dynamicky přidělovaných kanálů; uvnitř každého kanálu probíhá broadcast, kdy jedno zařízení odesílá proud dat, a kterékoli z ostatních zařízení jej může císt. Síť může najednou zpracovávat až 64 isochronních kanálů; v praxi je samozřejmě jejich počet omezen šířkou přenosového pásma. Jsou-li tedy např. všechna zařízení na síti z našeho příkladu dostatecně rychlá (což je velmi pravděpodobné, protože digitální video vyžaduje pásmo jen asi 30Mbps), můžeme bez problémů ukládat data, která videokamera generuje do jednoho isochronního kanálu, na pevný disk, a zároveň ve druhém isochronním kanálu odesílat data z výměnného disku, zobrazovat je na monitoru a nahrávat na videopřehrávač.
Správa sítě zajišťuje, že isochronní přenosy nemohou obsadit celou přenosovou kapacitu - vždy zůstane volná alespoň č ást kapacity sítě pro zabezpečení asynchronní komunikace.